THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Takže můj otec měl tolik přátel,“ rozhlíží se Catherine po zaplněné kapli na pohřbu jejího otce, „tak kde jste byli posledních pět let!“. Ve svém proslovu pak dále pokračuje a nelichotivě se vyjadřuje na adresu svého otce, který na sklonku svého života trpěl těžkou mentální poruchou. Catherine se o něj až do konce trpělivě starala a na rozdíl od své sobečtější sestry tak zanedbávala studia i osobní život. Proto po smrti otce (Roberta) jsou její pocity ve zmatku. Na jedné straně je úleva, že již jí toto břemeno netíží, na druhé ale nejistota, co bude dál. Je jí sedmadvacet, žije sama a není si jistá, zda se může vrátit na školu a dokončit jí (Catherine po svém otci zdědila i jeho matematické nadání). Tato situace je bohužel častým úkazem, který asi každý z nás někdy spatřil nebo zažil. Svým způsobem jde o ohrané téma, přesto jde o vděčnou zápletku situačních dramat, snad právě díky intimitě, jakou na nás působí. Jenže autor scénáře se s touto tématikou nespokojil a možná ani nebyla tou hlavní. Důvod, proč v sále bylo tolik lidí je, že většina Roberta ctila jako velikého matematika, jehož práce byla svého času velkým přínosem na poli jejich vědních oborů. Jedním z nich je i jeden z Robertových studentů, jistý Hal. V posledních letech života se z génia stal grafoman a popsal stovky sešitů vesměs nesmyslnými bláboly, ale Hal věří, že v některém z těch zmatených sešitů musí být i několik posledních myšlenek kdysi brilantního mozku. Sešit se najde, ale tajemství jeho vzniku je i jedním z témat filmu, který zde nemíním odkrývat. Jen naznačím, že sešit obsahuje důležitý matematický důkaz, odtud název filmu.
Námětem filmu je divadelní hra, jejímž autorem je David Auburn, který za svou stejnojmennou hru dostal (kromě mnoha jiných) Pulitzerovu cenu a podílel se i na psaní scénáře. Celý film proto i divadlo značně připomíná, odehrává se jen na několika málo místech a je postaven na rozhovorech čtyř hlavních protagonistů. Nevím, jak moc velký vliv měl autor na výběr hlavních představitelů, ale volba Gwyneth Paltrow co by Catherine a Anthony Hopkins v roli matematického génia Roberta byla možná klíčová pro úspěch příběhu na plátnech kin. Dovoluji si tvrdit, že celý film stojí právě na obou hlavních hereckých rolích. Oba dva již byli za své umění oceněni Oscary v hlavní roli, Paltrow za „Shakespeare In Love“ a Hopkins za… ale tohle ví opravdu každý. Část filmu je retrospektivou a vzpomínkami, a tak zde uvidíme rozhovory šťastné dcery s otcem, kterému se dočasně vrátil zdravý rozum, stejně tak i v situacích, kdy již Catherine ztrácela všechnu naději. Nemusí ani hovořit, přesto jsou jejich postavy dostatečně výmluvné. Hopkins nám zde (opět) předvádí, jaká je někdy tenká hranice mezi genialitou a šílenstvím.
Je však třeba vzdát holt i režisérovi Johnu Maddenovi (například již zmíněný zamilovaný Shakespeare), který dokáže dát dostatečné napětí i do takových scén, kdy génius pokračuje v tvorbě svých rovnic, ale vlivem své nemoci se jeho mysl postupně propadne do temnoty a jeho největšími myšlenkami je, že „v zimě je mráz“. A tuto myšlenku zastává s důstojným, náležitě pyšným pohledem, který upírá na svou nešťastnou dceru. Maddenovi se povedlo emočně vypjaté scény, frustrující pocity i chvilkové šťastné okamžiky propojit do jednotného celku a udržet konzistenci dramatu i přes časovou nekontinuálnost vyprávění. Značnou část filmu zabírá i role Hala, doktoranda toužícího po uznání ve světě vědy, ale i člověka projevujícího city k dceři svého bývalého konzultanta. Ale jak už to chodí, ne všechny jeho snahy se vyvedou a Catherine si není jistá, jestli jí jen nepoužívá jako prostředníka do materiálů otce. Ovšem i přes veškerou snahu Jakea Gyllenhaala, Hal v tomto filmu stojí trochu ve stínu. Hope Davis má v egocentrické sestře Claire nevděčnou roli, ale i tak její prázdné řeči o nákupech a kávách působí dostatečně kontrastně. Možná až moc její role působí zbytečně křečovitě. Jako by jen měla dělat kulisu pro zachmuřenou, nejistou Catherine. Pohled na svět očima Claire a obětování se pro jiné je jiný, ale není zlý nebo cynický. Možná jí mohli ubrat trochu na razanci, dát i do této postavy trochu více citu a nebrat její názory na život jako ty nesprávné, ale jen jako alternativní.
„Důkaz“ patří mezi tu skromnou (co do počtu) kategorii filmů hollywoodské produkce, která udrží mysl diváka po celou dobu v aktivním stavu a nesnižuje se na audiovizuální prožitek. Je asi lhostejné, jestli na film půjdete do kin, nebo si počkáte na DVD verzi, ale tak jako tak jej vřele doporučuji. Nebojte se, že byste museli přemýšlet nad matematickými vzorci. Jediné vzorce skutečně viditelné jsou vzorce lidského chování, jejich spletitost, náročnost a nepředvídatelnost, lidské city se nedají jednoznačně popsat nebo definovat. Vědecké pozadí příběhu bylo jen kulisou, jednou z mnoha a mnoha různých kulis, které by se pro podobný námět daly na jevišti postavit. Možná tudy se ubírala hlavní myšlenka autora hry. Co je ve skutečnosti v tom sešitě asi opravdu není důležité.
Možná jeden z nejlepších filmů loňského roku, velmi působivým způsobem natočený a navíc s vynikajícími herci v hlavních rolích. I přes konkrétnost svého námětu otevírá mnoho obecnějších otázek. Mohu jen vřele doporučit.
8,5 / 10
Vydáno: 2005
Vydavatel: Miramax Films
Stopáž: 99 min
PROOF
[USA 2005]
Režie: John Madden
Scénář: David Auburn a Rebecca Miller
Kamera: Alwin H. Kuchler
Hudba: Stephen Warbeck
Hrají: Gwyneth Paltrow, Anthony Hopkins, Jake Gyllenhaal, Hope Davis a další.
Premiéra v ČR: 5. ledna 2005
Filmy o matematicích mám rád, málokdy zklamou. A ani tento nezklamal. Neodpustím si ale nějaké to rýpnutí, zcela určitě by snímku „Důkaz“ prospělo trochu více dějového spádu, jistě by pak dokázal mnohem přesvědčivěji strhnout diváka. S povděkem kvituji, že se z „Donnieho Darka“ Jaka Gyllenhaala začíná stávat prvoligový hráč na hollywoodském hřišti, stejně tak i herecký výkon Gwyneth Paltrow byl přesvědčivější než v jakémkoliv jiném filmu, ve kterém jsem ji v minulosti viděl.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.